Už jsem se zase ztratila??
Dnes bych s vámi chtěla sdílet zážitky z jiného sportu, kterému se také věnuji a to z orientačního běhu. Zjistila jsem totiž, že orientační běh má úžasnou paralelu s naším životem a směrem, kterým jdeme. Ale popořadě…
Sníh už tedy pomalu a jistě zmizel (no možná, že se zase ještě objeví). Pro mě a moje holky je to signál, že se máme pomalu začít poohlížet po našich buzolách, čipech a terénních botách. Vyrazíme totiž na orientační běh.
Vyrazily jsme do Polska na spíše takový tréninkový závod. Už jsme se celkem těšily. Nicméně já jsem tušila, že to nebude tak jednoduché. V zimě jsem nějakému běhu nebo prudšímu pohybu moc nedala, tak mi to asi tělo dá "sežrat". No a nemýlila jsem se.
Jsem na startu, nervozita stoupá (i když tedy nevím moc proč, když je to vlastně jen takový trénink). Ale tuším, že můj vnitřní sabotér hyper-dosahovač je nastartovaný a chce prostě být rychlejší než ti ostatní.
Správně jsem si odpípala start čipem, vytáhla si mapu a koukám na ni. I když tedy psali převýšení nějakých 230m na 4,4 km, tajně jsem doufala, že to půjde oběhnout. Přece na to půjdu hlavou a ne jako mezek přímo do kopce. Po krátké obhlídce trasy jsem zjistila, že teda ty metry skutečně budu muset nastoupat. Paráda…
Takže mapu máme přečtenou aspoň rámcově a teď zkusíme teda další level – běh…
No co vám budu povídat – kdo zažil orientační běh, ví svoje. Pod nohama měkká půda, místy bahno. Všude větve, které vám v nejlepší okamžik švihnou přes nohy, zabodnou se do lýtka a nebo případně vytvoří spleť, která vás pošle směrem k zemi. Ale mapu stále držím v ruce, jsem hrdina 😊. Jako bonus se přidávají ostružiny, které efektně poškrábou co se dá a ještě zanechají trny také kde se dá (pozn. I po vyprání jsem vytahovala trny ještě při skládání věcí).
Přichází první kopec – znova kontroluji, jestli to opravdu nelze nějak vymyslet - nejde. No přiznám se, že pomalý běh přešel v ještě pomalejší chůzi. Plíce, které běh nezažily posledních pár měsíců, zůstávají na protest někde pod kopcem. Nohy mě zcela regulérně pálí. Nicméně to nevzdávám a šlapu dál. V hlavě běží – "jako máš to zapotřebí? Co tím chceš dokázat? No jasně, ještě by jsi chtěla běžet! Hele a ty klacky tady jako chystá kdo?" a tak to šlo nahoru a dolů. Jako bonus jsem se slaňovala ze srazu do rokliny, mapu v zubech, jen se držet co je okolo a tiše doufat, že tady přece nespadnu – v hlavě běží " a co jako pojištění do zahraničí máš?"
A tak to šlo vlastně pořád dokola - Běžela jsem, zpomalovala, znovu se rozbíhala. Přeskakovala klacky, prodírala se ostružinami, občas uklouzla. V některých úsecích to šlo plynule. V jiných jsem se zastavila, protože jsem si přestala být jistá, jestli jdu správně.
Když jsem konečně celá rudá ve tváři (řekněme až fialová) doběhla do cíle a čekala, až dorazí i moje plíce, tak jsem opustila mapu a v hlavě mi začal jít trochu jiný příběh…
Orientační běh není vlastně o tom, že víte přesně kudy jít.
Je o tom, že se rozhodujete i ve chvíli, kdy si jistí nejste.
Každý postup mezi kontrolami je malé rozhodnutí.
Jít přímo – i když to znamená kopec, hustý les nebo nejistotu?
Oběhnout to po cestě – delší, ale čitelnější varianta?
Vzít zkratku a riskovat, že ztratím směr?
Některá rozhodnutí vyjdou a jiná zase ne.
Občas se dostanu přesně tam, kam jsem chtěla.
Občas skončím o kus vedle a musím se vracet.
V těch chvílích je zajímavé sledovat vlastní hlavu.
Jak rychle začne zpochybňovat. Jak snadno sklouzne k tomu, že "tohle nebylo dobré rozhodnutí".
Ale v lese to nemá moc význam.
Nezůstáváte stát a nehodnotíte.
Podíváte se znovu do mapy a jdete dál. A co je asi nejdůležitější – nevzdat to! Každý závod je jedinečný, každý vás něco naučí a proto asi mám "orienťák" tak ráda. Nikdy to není stejné a pořád testuje jak vaši fyzičku tak myšlení.
Orientační běh mi dává smysl i z jiného důvodu
Ne proto, že bych chtěla běhat rychleji než ostatní.
Ale protože ten princip je až překvapivě podobný tomu, co zažíváme v práci i v životě.
Také nemáme vždy jasnou cestu.
Máme před sebou bod, kam chceme dojít.
Ale to, co je mezi tím, není přehledná mapa.
Rozhodujeme se mezi variantami, které nejsou ideální.
Někdy volíme zkratku a ztratíme směr.
Jindy jdeme delší cestou, která dává větší jistotu.
A někdy prostě jdeme přímo – protože jiná možnost není.
A stejně jako v lese, ani tady nemá smysl zůstat stát příliš dlouho.
Rozhodnutí je součást procesu.
Stejně jako oprava směru.
Postupně mi došlo, že to nejtěžší není samotný terén.
Je to práce s vlastní hlavou ve chvílích, kdy si nejsme jistí.
Právě myšlenky totiž určují, kam se díváme, čemu věnujeme pozornost a kolik energie nám zbývá na další krok. (To je mimochodem princip, se kterým pracuji i ve svém Flow & Mindset Model™.)
A tak mi z toho závodu zůstala jedna otázka, ke které se občas vracím:
Když si nejste jistí směrem, zastavíte se – nebo se díváte dál a hledáte další krok?